Jitka vede rozhovor s psychoterapeutkou Martinou Hazukovou, která ve své praxi podporuje lidi při péči o jejich blízké. V Diakonii ČCE vede podpůrné psychoterapeutické skupiny pro pečující. Učí je například, jak pracovat se stresem, který na ně intenzivně útočí.

„Pro pečující je důležité vědět, že na to nejsou sami,“ zdůrazňuje psychoterapeutka.

Jak včas poznat, že se pečující blíží ke konci svých sil? Může péče rozvinout osobnost pečujícího? Co si počít, když člověk pečuje o někoho, s kým neměl v průběhu života dobrý vztah?

S Kateřinou se Tereza Jitka setkávní v její malé kanceláři. Právě tam Kateřina za stolem rozvíjí při psaní své tvůrčí já. Spolu s manželem vychovala šest dětí. Vedle domácnosti také více než šest let pečuje také o svou babi, která má diagnostikovanou demenci.

„Když do toho jdete, sbíráte nějaké informace a zkušenosti druhých,“ popisuje Kateřina, jak se průběžně zdokonaluje v roli neformálně pečující vnučky. I když ji v lecčem zastanou i další členové rodiny, prošla si krizí a zvažovala, zda je schopná v péči pokračovat.

Kdy je péče o druhého člověka cestou k seberozvoji? A kdy vede k vyhoření? Jak neztratit sebe při starosti o druhé?

S Naďou si Tereza a Jitka povídají v jejím domě, kde žije spolu se svým mužem a synkem. Naďa u kuchyňského stolu vzpomíná, jak prožívala péči o onkologicky nemocného tatínka. S podporou hospicových služeb ho doprovodila až do konce.

„I když byly někdy krize praktického rázu, cítila jsem velikou sílu,“ svěřuje se Naďa. Na péči o tátu nebyla sama, aktivně se zapojovala zejména její sestra. I tyto zkušenosti přivedly Naďu k rozhodnutí změnit zaměstnání a začít znovu studovat.

Čím může člověk člověka obdarovat na prahu smrti?

Tereza a Jitka potkávají Honzu, který se vedle svého podnikání a rodiny stará také o babičku. Honza mluví o tom, jak babičce ubývají síly a on se tak s dalšími členy rodiny postupně více zapojuje do péči o ni.

„Pečovat je normální. To, co ona vložila do mě, teď dostává zpátky,“ říká Honza. Svou roli vidí hlavně v rozhánění chmur a péči o její duševní rozpoložení. Sarah Huikari z Diakonie ČCE dodává, že neformální péče je neplacenou prací z lásky.

Jak se na takovou práci připravit? Kdy se člověk oficiálně stává pečující osobou? A kdy ideálně začít myslet na systematickou péči o stárnoucí blízké a podle ní si včas sestavit plán?

Petra pracuje na plný úvazek a zároveň už téměř rok pečuje o svou maminku, které diagnostikovali demenci.

Tereza a Jitka se Petry ptají, jaké to bylo, když se přestěhovala ze svého domova v Příbrami zpátky do pražského domu její mamky. „Prostě vám to změní život. Musíte reagovat,“ říká Petra.

Jako pečující má na starosti má komunikaci s doktory, úřady i každodenní péči o domácnost. Zároveň pod střechou matčina domu hledá cestu k vzájemnému respektu a porozumění. Jak mírnit napětí mezi pečujícím a opečovávaným? Jak si vyšetřit hezké chvíle i pro sebe? A k čemu se hodí rodinné fotoalbum?

Jitka se vydává do pražské pobočky Diakonie ČCE ve Vyšehradské ulici. Připojuje se k menší skupině neformálně pečujících žen, které přišly na mozkový jogging. Hodinové setkání v přátelské a svižné atmosféře vede lektorka a poradkyně pro pečující Renata Dohnalová. Svou pečlivě připravenou lekcí i vřelostí dává najevo, že duševní pohodě pečujících je potřeba věnovat náležitou pozornost – například veselými hádankami a rébusy. Jitka s Renatou probírá, jak věnovat pozornost pečujícím.

Proč cvičit mozkové závity, i když má člověk povinností nad hlavu? Jak mohou dlouhodobě pečující minimalizovat vliv trvalého stresu, který u nich samotných zvyšuje například riziko demence? Jak a kde si dopřát sdílení a pocit sounáležitost, který hřeje a léčí?