Jitka vede rozhovor s psychoterapeutkou Martinou Hazukovou, která ve své praxi podporuje lidi při péči o jejich blízké. V Diakonii ČCE vede podpůrné psychoterapeutické skupiny pro pečující. Učí je například, jak pracovat se stresem, který na ně intenzivně útočí.

„Pro pečující je důležité vědět, že na to nejsou sami,“ zdůrazňuje psychoterapeutka.

Jak včas poznat, že se pečující blíží ke konci svých sil? Může péče rozvinout osobnost pečujícího? Co si počít, když člověk pečuje o někoho, s kým neměl v průběhu života dobrý vztah?

S Kateřinou se Tereza Jitka setkávní v její malé kanceláři. Právě tam Kateřina za stolem rozvíjí při psaní své tvůrčí já. Spolu s manželem vychovala šest dětí. Vedle domácnosti také více než šest let pečuje také o svou babi, která má diagnostikovanou demenci.

„Když do toho jdete, sbíráte nějaké informace a zkušenosti druhých,“ popisuje Kateřina, jak se průběžně zdokonaluje v roli neformálně pečující vnučky. I když ji v lecčem zastanou i další členové rodiny, prošla si krizí a zvažovala, zda je schopná v péči pokračovat.

Kdy je péče o druhého člověka cestou k seberozvoji? A kdy vede k vyhoření? Jak neztratit sebe při starosti o druhé?

S Naďou si Tereza a Jitka povídají v jejím domě, kde žije spolu se svým mužem a synkem. Naďa u kuchyňského stolu vzpomíná, jak prožívala péči o onkologicky nemocného tatínka. S podporou hospicových služeb ho doprovodila až do konce.

„I když byly někdy krize praktického rázu, cítila jsem velikou sílu,“ svěřuje se Naďa. Na péči o tátu nebyla sama, aktivně se zapojovala zejména její sestra. I tyto zkušenosti přivedly Naďu k rozhodnutí změnit zaměstnání a začít znovu studovat.

Čím může člověk člověka obdarovat na prahu smrti?